Žabák
Toho roku vydatné monzunové deště proměnily, jindy vyprahlé pláně Serengeti, v rozkvetlou louku, kypící životem. Vznikl bezpočet nových potoků, řek, mokřadů a průzračných jezírek. A právě u jednoho z nich se odehrál náš příběh.
Na začátku období dešťů, když se malý a nenápadný ďolík v zemi začal měnit v louži, se na jeho okraji ze zakutáleného žabího vajíčka vyklubal pulec. A jak se louže pomalu měnila v jezírko, měnil se malý pulec v žabáka. Proplouval svým vodním královstvím, lovil mouchy, moskyty a jiné příslušníky hmyzí říše. K večeru vždy pozoroval ostatní obyvatele kraje, jak chodí k jeho jezírku pít, hrají si a válejí se v bahně. Jeho život byl v podstatě šťastný a on si přál, aby to tak zůstalo navždy. Ale jak víme, ne vždy je všechno tak, jak si přejeme a i žabákův život se měl brzy změnit.
Náš zelený přítel si zrovna užíval polední siestu, seděl na obrovském lotosovém listě, nastavoval svá bradavicemi posetá záda odpolednímu slunci a podřimoval. Možná se mu zdálo o obrovském chroustovi nebo snad o krásné žabí princezně, když vtom ho z jeho rozjímání vyrušil pronikavý smích. Žabák leknutím spadl do vody, což ho dokonale probralo, vystrčil hlavu nad hladinu a zmateně se rozhlížel po zdroji onoho až hysterického projevu veselí. Netrvalo dlouho a spatřil na břehu v křečích se válející hyenu. Nejdříve pojal podezření, že je hyena nakažena nějakou neznámou chorobou, možná zmutovanou formou viru BSE nebo že snad nepřátelští pakoně zahájili útok rajským plynem. Chvíli nad těmi možnostmi přemýšlel, ale obě mu po čase začaly připadat nepravděpodobné a tak se rozhodl, že se zeptá přímo hyeny na to, co u ní vyvolalo ten záchvat smíchu. A tak vyrazil směrem ke břehu.
Když doplaval na doslech, vykoukl z vody a zavolal na hyenu:
„Hej, hyeno, čemu se tak řehtáš?“
„Ále,“odpověděla hyena,“támhle mezi rákosím roste taková...hihi..kytka...hi...tak sem si z ní ubalila cigáro...hihihi...hele, ale to ti je jíííízda...hihihi.“ Žabák se nejdříve podivil, o veselé kytce ještě nikdy neslyšel a trochu zapochyboval o hyenině pravdomluvnosti. Ale pak si řekl, že by to mohl vyzkoušet a zeptal se jí, jestli by mu taky nedala potáhnout. „No jasně...hihi...., ale až vdechneš, musíš doplavat až na druhou stranu...hihi...jezírka a tam teprve můžeš vydechnout.“
Žabák souhlasil, potáhl a plaval. Ještě nedoplaval ani do půli cesty a začali se dít věci. Celý svět se s žabákem otočil a on teď proplouval nebeskou klenbou, ze zelených chuchvalců řas byli rázem bělostní beránci a pestrobarevní halančíci, kteří se vyklubali z vajíček nakladených před několika lety do bahna, kolem něj kmitali jako komety. A viděl kulaté obdélníky, fialový les a žlutou vodu a než se dostal na druhý břeh, byl dokonale šťastný. Vylezl do trávy, vydechl obláček kouře a začal se smát jako šílený.
Zpovzdálí ho pozorovala urostlá hrošice. A protože to byla zvědavá hrošice, okamžitě se rozhodla, že zjistí, proč je tak veselý. Když ji žabák spatřil, rozesmál se ještě víc, místo pohledné hrošice totiž viděl prapodivné stvoření. Na pavoučích nožkách se vznášelo obrovské, jak cukrová vata růžové tělo a z hlavy, ozdobené malinkými baobaby, na něj hledělo několik párů šilhavých očí.
„Čemu se tak směješ, žabáku?“ptala se, trochu zmatená hrošice.
„Ále, támhle na druhym břehu...hihi...je hyhyjena a ti má tak veselý cigára...hihihi,“odpověděl žabák a roztřásl se novým záchvatem smíchu. Hrošice se okamžitě ponořila do chladivé vody a zamířila napříč jezírkem.
Mezitím hyena, ráchající si nohy ve vodě, dokouřila druhé cigáro a s úsměvem, který naháněl hrůzu, protože odhaloval její dokonalé zuby, vyhlížela žabáka. Když ale spatřila kolos, který se k ní blížil, strnula hrůzou. Ještě než ztratila vědomí, vykřikla:
„Proboha, žabáku, už si to měl dávno vyfouknout!!!!!!!!“
A žabák se na druhém břehu smál a smál a jestli ho nasežral nějaký marabu, směje se dodnes.